Úterý, 9.2.2021

Zapalač: Ve Frýdku mě fotbal zase začal bavit

Krajní záložník v Kristových létech opouští frýdecko-místecký klub, už o víkendu možná nastoupí v chorvatské druhé lize, kde teď v zimě přestoupil. Petr Zapalač se nově stal hráčem NK Međimurje Čakovec.

A jelikož nás zajímalo, jak se momentálně Petrovi vede, zkusili jsme mu zavolat. Zprvu nám to nebral, ale krátce po dopoledním čase se náš vzájemný rozhovor na lince Frýdek-Místek-Čakovec již uskutečnil. „Nezlob se, měl jsem s novým týmem dopoledne trénink, nemohl jsem ti to vzít,“ omluvil se hned na úvod telefonního hovoru Petr Zapalač. A pak jsem to na něj vybalil….

Petře, vesměs tě všude na internetu uvádějí, že jsi odchovanec ostravského Baníku. Co si ale já vybavuji, tak si nás zlobil jako šikovný klučina z NH Ostrava. Tak jak to tedy je?
Přesně jak říkáš, jsem opravdu odchovancem ostravského NH. V Baníku jsem začal hrát vlastně až v dorostu.

Jak vůbec zpětně vzpomínáš na léta strávená v Baníku Ostrava?
Víš, je to takové rozporuplné. Přišel jsem tam v mých patnácti letech a s velkým očekáváním. Podepsal jsem s nimi smlouvu, za čímž stál pan Hadamczik. Říkal mi, že za rok mám počítat s tím, že u nich zůstanu již natrvalo a od svých šestnácti let se zapojím do přípravy s ligovým áčkem. Prostě, že půjde ve stopách Milana Baroše. Bylo to jako sen, ale pak se stala taková věc.

Povídej, co se přihodilo?
Prostě pana Hadamczika vyhodili ze dne na den. Do klubu přišli noví lidé, kteří už ke mně neměli vztah a vše se úplně obrátilo opačným směrem. Do áčka jsem vlastně ani moc nenakoukl, hrával jsem v béčku. Pak jsem měl příslib, že bych mohl jít hrát do zahraničí, ale i z toho nakonec sešlo. Zkrátka tahle věc ovlivnila celou mou kariéru v Baníku. Kdyby tam pan Hadamczik zůstal, věřím, že bych si tu ligu v šestnácti zahrál. Tak mi to vyšlo vlastně až v devatenácti a na Slovensku.

Po Dubnici a Znojmu jsi v zimě 2011 přišel pod žižkovský vysílač. V dresu Viktorie sis pak v létě připsal svůj premiérový start v nejvyšší soutěži. V lize máš odehráno nakonec 54 utkání. Jak na tohle období v hlavním městě vzpomínáš?
Z počátku se mi tam ani moc nechtělo. Já byl ve Znojmě moc spokojený. Ale pořád mi z Viktorky volali, že chtějí postoupit do první ligy. Fotbalově že půjdu nahoru, prostě že budu v Praze a tím pádem více na očích. Nabídku jsem nakonec přijal a my následně do té ligy postoupili. Žižkov měl tehdy opravdu velmi kvalitní tým. Shodou okolností jsme ale hned v následující sezoně z ligy spadli, a naopak Znojmo postoupilo. Byl to tako paradox. Kdybych na jihu Moravy zůstal, tak jsem přeci jen v lize byl. Ale je mi jasné, že takhle to brát nemůžete.

K Žižkovu se váže ještě jedna nepříjemná historka ve tvé kariéře, kdy jsi po 7. ligovém kole s Teplicemi měl pozitivní dopingový nález na clebuterol. Na to se ale ptát nechci, spíše mě zajímá, jaké to je pro profesionálního fotbalistu, když mu najednou zakáží hrát fotbal na celých 18 měsíců?
Strašné, opravdu fakt nepříjemná věc. Když odmalička děláš nějaký sport, už máš takový ten svůj stereotyp, kdy jdeš na trénink, domů a pak na druhý trénink. Já měl najednou ze dne na den zákaz tohle dělat. Z počátku jsem to vnímal jinak, ale po půlroce jsem si vše uvědomil. Říkal jsem si pořád, že nechápu, proč se mi takováto zkušenost vůbec stala. Musel jsem se nad vším přenést a tehdy jsem se rozhodl. Bylo mi nějakých čtyřiadvacet a já měl pořád obrovskou chuť ve fotbale pokračovat. Musel jsem to jen přetrpět a pak se k fotbalu vrátit. Dokonce se mi podařilo dostat se za krátký čas zpátky do základní sestavy. Každopádně do budoucna mě tahle věc nadále ovlivňovala. Když jsem pak chtěl někde jít, tak se na mě spousta trenérů dívala s tím, že jen řekli, toho tady nechceme. Nebylo to příjemné, ale prostě se to stalo. Já už na to ani nevzpomínám, je to pro mě hluboká minulost. Kdo mě zná, tak to ví a kdo má s tím problém i dnes, tak se nedá nic dělat.

Co jsi vůbec v té době dělal? Musel jsi jít do práce?
Já se vrátil zpátky do Ostravy a bydlel se svou rodinou v takovém malém bytečku. Nějaké peníze jsem našetřené měl, ale jakmile mi došly, musel jsem se zabývat tím, co bude dál. Uvažoval jsem, že půjdu do práce, nebo že zkusím dělat něco kolem fotbalu. Hodně jsme tehdy celou věc s rodinou probírali. Nakonec mi nejbližší nabídli, že mě po dobu zákazu budou finančně podporovat. Já se pak každý den poctivě připravoval na chvíli, kdy se budu moci k fotbalu zase vrátit. Dodržoval jsem kondiční i silovou přípravu, udržoval jsem se co to jen šlo. Když si na to teď vzpomenu, tak to byl rok opravdu hodně poctivý. A to mi vlastně pomohlo i při mém návratu.

Ze Žižkova pak následovala tvá cesta do Frýdku-Místku. Tady jsi strávil dva roky…
Já se na návrat domů hodně těšil. Už když jsem tu byl během zákazu, tak jsem věděl, že Praha pro mě není. Doma jsem byl takový klidnější. Přestup do Frýdku-Místku mi tehdy s trenérem Duhanem a panem Myškou dojednal Hynek Prokeš. Velký kamarád. Údajně to prý byl nejdražší přestup v historii Frýdku-Místku (smích). Valcíři tehdy postoupili do druhé ligy, město fotbalem opravdu žilo. Na fotbal tady chodil plný stadion, moc jsem se tu těšil. Měli jsme takové cíle, že se tým stabilizuje a od nové sezony zkusíme zabojovat i o postup do první ligy. Vlastně i ta druhá sezona byla solidně nastartovaná. V přípravě jsme poráželi silné celky, ale pak…

Co pak?
Kdyby nepřišli noví majitelé a zůstal tady trenér, tak bychom snad i o ten postup bojovali. Pak se to tam už začalo rozpadat. Tohle mě dodnes moc mrzí.

Následoval polský Belchatow…
Přesně tak. Jak se ve Frýdku změnili trenéři a majitelé, tak se následně změnila i naše hra. Přišlo tady spoustu nových hráčů, nebyl jsem tu už spokojen. Chtěl jsem jít pryč a jsem rád, že jsme se docela rychle domluvili na rozvázání smlouvy. V té době jsem měl možnost jít jak do Polska, tak i do Opavy. Já ale toužil po zahraničí. V Belchatově se nám sezona moc nepovedla, každopádně i tak to beru za svou velkou zkušenost. Poznal jsem novou zemi a lidi tam. V Polsku je to prostě na vyšší úrovni. V první i druhé lize jsou kvalitnější hráči. I po finanční stránce to tam nebylo špatné.

Do Opavy jsi přeci jen pak přestoupil. Předpokládám, že to bylo jedno z tvých nejlepších období kariéry?
Jo jo, beru to tak. Já sice chtěl zůstat v Polsku, ale pan Grussmann byl neoblomný. Tak jsem pořád pozoroval, jak to v Opavě jde stále nahoru. Byl tu trenér Skuhravý a skládal se docela silný tým. Nakonec jsem kývnul a jsem za to moc rád. Ty první dva roky tu byly super. Vlastně i začátek té třetí.

Přesto po čtyřech letech ti Opavští nenabídli novou smlouvu a ty ses vrátil zpátky do Frýdku-Místku…
Smlouvu jsem měl do léta a už v zimě mě pan Grussmann nabídl novou. Opava za mnou stála, ale já už v té době necítil v klubu to, co na samém začátku. Hodně se tam obměnili lidé ve vedení, přišli noví trenéři i hráči. Prostě jsem zjistil, že s těmi lidmi ve vedení nejsem na jedné vlně. Moc hráčů ze základní sestavy odešlo a ti noví, co přišli místo nich, tak se jim moc nevyrovnali. Vše se najednou dalo jiným směrem a já stál před rozhodnutím, zda o rok prodloužit. Nakonec jsem panu Grussmannovi řekl, že zatím nepodepíšu, že se o všem pobavíme až v létě. No a tam mi Opavští řekli, že už nemají zájem. Začal jsem si hledat nový klub. Nejdříve v první lize, pak i v Polsku. Manažer ale nic nesehnal. Zkusil jsem sám, ale kvůli různým věcem to taky nevyšlo. Byl jsem najednou dva měsíce bez angažmá, pořád jen trénoval sám. Pak jsem se spojil s Danem Černajem. Věděl jsem sice, že to bude pro mě obrovský skok. Z ligy do třetí nejvyšší soutěže. Přesto jsem rád kývnul. Komunikace mezi námi byla v naprosté pohodě. Musím říct, že na čem jsme se spolu domluvili, tak vše bylo splněno a dodrženo. Nikdy jsme neměli spolu nějaký problém. Ve Frýdku-Místku je dobrá parta kluků, i trenéři mě přijali, takže to bylo pro mě takové uvolněnější než v Opavě. Fotbal mě znovu začal bavit. Je jen škoda, že nám pár zápasů uteklo, mohli jsme být v tabulce na tom daleko lépe.

Chorvatský Čakovec je pro tebe třetí zahraniční štací. Po sezoně ve slovenské Dubnici, jsi pak půl roku hrál v polském Belchatowu. Teď je to Chorvatsko. Jak se tedy těšíš na novou výzvu v tvé kariéře?
(smích)… těším se hodně. Musím říct, že jsem ani nečekal, že se s fotbalem dostanu do Chorvatska. Smlouvu s klubem jsem podepsal před dvěma dny. Teď už s týmem trénuji a musím říct, že se tady všichni ke mně chovají přátelsky. Měl jsem totiž trochu obavy, jelikož kromě Chorvatů tady jsou i Bosňané a Slovinci. Vše je ale fajn. Někteří kluci umí anglicky, ale je tu sportovní ředitel, který mluví dobře česky, jelikož u nás kdysi hrával (bývalý obránce Petar Gavrić působil v letech 2009/2013 v Jihlavě, pozn. red.). Zrovna teď jsem na hotelu, ale z klubu už mi hledají byt. Jak říkám, cítím se tu opravdu dobře, vše bude také závislé od toho, jak se nám bude dařit v soutěži.

Soutěž vám začíná už teď v sobotu. Je možnost, že bys hrál?
To zatím nevím, jelikož se vše musí vyřídit papírově. Když to nevyjde teď, tak snad budu moci hrát ve středu. V Chorvatsku totiž druhá liga končí již 31. května, do té doby musíme stihnout odehrát nějakých osmnáct zápasů.

Jaké tam máte teď vůbec počasí?
No, když jsem tady s přítelkyní přijel, bylo tu nějakých osmnáct stupňů nad nulou (smích). Dnes tu máme plus pět, ale takový průměr je kolem deseti stupňů. Asi úplně něco jiného, než máte teď vy doma, že? (smích)

Co sis vůbec o svém novém chlebodárci stačil zjistit?
Mám to nějakých deset minut od slovinských hranic. Co se týče samotné cesty, tak to z domu není tak daleko. Bylo to nějakých pět a půl hodiny, což je fajn. Městečko je malinké, autem jej máte za chvíli projeté. Je tu ale vše, co potřebujeme. A kdyby náhodou, tak do Záhřebu to máme odsud nějakou hodinu cesty. K moři už je to přeci jen dál, nějaké tři hodinky, ale pořád to máme blíž, než vy (smích). Fakt jsem tu prozatím maximálně spokojen.

linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram